Pískem a prachem Blízkého východu I.: JORDÁNSKO a SÝRIE
autorka: Vladimíra Svitáková (v roce 2008 pro hedvabnastezka.cz) 13.12.2020

Tři holky a dva kluci. Těšili jsme se víc na Jordánsko a o Sýrii si mysleli, že jedeme do absolutní divočiny. Přečetli jsme cestopisy z netu a nakoupily Lonely Planet a Rough Guide. Zpočátku si mysleli, že nám bude stačit 14 dní a že střevní problémy nás určitě neminou. Jak to všechno nakonec dopadlo si můžete přečíst v následujících několika dílech cestopisu po blízkovýchodních zemích, Jordánsku a Sýrii.

Gileadem neboli severním Jordánskem

Posledního února letošního přestupního roku 2008 kolem 20.hodiny večerní uháníme v absolutně zaprášené dodávce, která nás má dopravit z ammánského letiště do hostelu Sydney (8JOD/osoba se snídaní) někde v centru hlavního města Jordánska. Nocleh i transfer z letiště jsme si dohodli e-mailem už dávno předem, a tak teď bezstarostně komentujeme dění kolem. Dopravní špička pátečního večera v muslimské zemi, ohníčky kolem dálnice dávají tušit pikniky místních, zeleně osvícené minarety… jsme tady – v Arábii! Je na svetr a bundu a hostel není právě nejčistší (nutno podotknout, že to při celé cestě byl ten nejhorší), všude je zavřeno (v pátek večer tomu není v celé Arábii jinak) a my si téměř nemáme kde co koupit do žaludku. Popříjezdové rozčarování nastává.

Nechceme ztrácet čas. Ráno vyrážíme taxi na Abduli pulman (autobusové nádraží), to je bohužel ale pro cesty na sever od Ammánu zrušené, a tak nás taxikář popováží na Tereq pulman, kde nás mikrobus okamžitě bere a za hodinu nás vysazuje kousek od antických ruin ve městě Jerash. To vše za 1JOD. 

Nenecháme si kazit náladu a začínáme vstřebávat atmosféru našich prvních antických ruin na této cestě (a že jich bude!). Jerash kdysi patřil k významným římským městům tzv. Decapolisu na území Blízkého východu. Pamatuje dokonce i samotného Alexandra Velikého.  Vrchol své slávy město zažilo ve 3.století, z kterého brzy začalo padat s příchodem Peršanů a vše dokonalo zemětřesení v 8.století. Procházíme poměrně dvěma zachovalými divadly, oválným forem, kolonádou, hippodromem a Artemidiným chrámem…   Začíná být příjemné teplo a my poprvé použijeme opalovací krém na obličej. Z nedalekého města Jerash se ozývá muezzin, to jen aby nás vrátil zpět do arabské reality. Máme stále dost času, a tak na řadu přichází nápad navštívit první arabskou pevnost na naší cestě!  Je jím asi 25 kilometrů vzdálený Ajlun.

Přes počáteční dohadování s místními dohazovaši dopravy jedeme kilometr mikrobusem. Čekáme pak na další, ale páč místní pro vydělání penízků vymyslí cokoli, co je jen trochu schůdné, bere nás větší dodávka – dostává se mi pocty a jedu na korbičce! Sluníčko svítí, vlasy vlají ve větru – prostě jarní cestovatelská pohoda! Pán nás vyhazuje až přímo u hradu, který je nad městem ještě asi 2 kilometry. Platíme 1 JOD a vcházíme dovnitř. Pevnost je celkem hezky zrekonstruovaná, a z jejího nejvyššího vrcholu je krásný výhled do okolí na celou oblast Gileadu, na obzoru tušíme údolí Jordánu. Jedná se v podstatě o pevnost arabskou, postavenou na obranu proti křižákům. Zpět do Ammánu se dostáváme mikrobusem ze stejnojmenného města za 1,5JOD. Jsme unavení a máme spálené zaprášené obličeje… Večer ještě hledáme supermarket, kterého jsme si všimli cestou taxíkem. Ceny jako u nás. Kupujeme vodu, sladkosti, olivy a sýr!

Je neděle ráno – poměrně mrtvolný čas v Ammánu, a tak tedy vzhůru k Mrtvému moři. Do těchto končin jezdí dle údajů LP jen jeden bus denně. Ještě bychom rádi do Madaby, na horu Nebo a celý den zakončili koupačkou, no, spíš „nadnášečkou“ v nejnižší proláklině na světě. Přidáváme se proto k výletu, který si objednali Australan a pár z Kanady, kteří jsou s námi v hostelu. Platíme 10 JOD a v 9:00 vyrážíme směrem na jih. Do Madaby jedeme přibližně hodinu. Těšíme se na zdejší kostel, který ukrývá mozaikovou mapu Palestiny ze 6.století . Bohužel je ale mše, a tak nás do kostela nepouštějí (jak nám to nemohlo dojít, když je neděle!). Zklamaní si repliku, no spíš fotku této mapy prohlížíme v nedalekém informačním centru. Obdivujeme vyobrazení všech důležitých míst v oblasti. Jeruzalém, Betlém, Jordán, ale i řeka Nil … není příliš teplo a já se začínám obávat, že z „nadnášečky“ nic nebude …! Před sebou máme ale návštěvu místa, které má pro mě zvláštní nádech – horu Nebo (1JOD).

Právě odsud Mojžíš uviděl Zaslíbenou zemi, právě odsud uviděl Jericho, Jordán a Mrtvé moře. Právě zde zemřel a nedošel tam, kam celý život směřoval, právě zde zaplatil za svou životní chybu, že totiž zázrak pramene ze skály nechal připsat sobě a ne Bohu! Místo, které plnilo mou dětskou hlavu nejrůznějšími představami je poměrně nenápadný kopec, pakliže přijíždí člověk od Madaby. Do kamene vytesaný nápis, kostelík, muzeum a kříž obtočený měděným hadem. Výhled, který se však člověku naskytne západním směrem do nejhlubší prolákliny světa je ochromující – právě ten, který uviděl Mojžíš! Za dobrých dní jsou vidět dokonce zlatavé kopule Jeruzaléma! Vidíme Mrtvé moře, Jordán, Jericho a Betlém.

Serpentinami sjíždíme do prolákliny Mrtvého moře. Po okolí rozesety stany pastevců, stáda ovcí a koz a nedaleko řečiště řeky Jordán. Jakoby se od dob Mojžíše (15.st.př.n.l.) nic nezměnilo. Vracím se do dětství, kdy mi rodiče četli z Bible a přemýšlím jak jsem si tuto krajinu vlastně tehdy představovala … . Řidič nás vysazuje u jedné z placených pláží. Po okouknutí okolí zjišťujeme, že se opravdu nedá koupat jinde než zde, a tak platíme 10 JOD a nedočkavě si leháme na hladinu nasyceného solného roztoku. Do poslední chvíle jsem nevěřila, že je možné, že se nepotopím, že budu na hladině sedět a číst si, že si zkrátka poležím, ale … je to možné jak by zvolal „pomocný učitel“ (Dobytí severního pólu-Jára Cimrman) a já dostávám záchvat smíchu! Kluci na sebe patlají černé bahno a vládne všeobecná pohoda. Vzduch je prosycen solí, je mlžný opar, nikde žádná rostlina a vládne téměř absolutní mrtvolné ticho … inu nejhlubší proláklina na zemi (-490 m. n. m.) a v ní Mrtvé moře.

Těšíme se až opustíme celkem nehostinné město Ammán. Prší a je zima. Taxíkem přejíždíme na Wahadát Pulman a odtud mikrobusem míříme na jih – do téměř čtyři hodiny vzdáleného Wadí Musa(4JOD), které je východiskem do světoznámé Petry, města Nabatejců a dnes už i Indiána Jonese. Dle LP i RG by měla v pondělí a ve čtvrtek probíhat noční prohlídka Petry. Hned se tedy v hotelu El-Rashid (9,5JOD se snídaní) sháníme po lístkách a skutečně, večer před 20.hodinou už stojíme v návštěvnickém centru u hlavní brány do areálu vybaveni baterkami a teplým oblečením. Moc jsme se na tuto akci těšili, a tak jsme i program přizpůsobili tomu, abychom tu byli právě v pondělí večer. Chtěli jsme Petru vidět (spíš tušit) nejdříve za tmy, abychom nevěděli, kde co je a vychutnali si tak tajemno! Cesta osvětlená jen svíčkami, jasné nebe a svíčkami nasvícená Pokladnice za zvuků flétny beduína nás naprosto okouzlila. V žádném případě nelitujeme 12 JOD, které jsme za tuto dvouhodinovou procházku dali – jsme naprosto okouzleni a těšíme se na nadcházející dva dny, které ve skalách nabatejské Petry strávíme. V noci je v poušti jasno, ale fouká a je téměř na nule.

Ráno po vydatné snídani se stěhujeme do baťůžkářského hostelu Vallentine Inn (6 JOD). Před nočním výletem do Petry jsme se tu byli podívat a líbila se nám cestovatelská atmosféra, nabízejí výlety a i večeře formou bufetu vypadá skvěle. Předem říkáme, že bychom rádi zůstali 3 noci. Rychle ze sebe shazujeme batohy a scházíme městečkem Wadí Musa (Mojžíšovo údolí) k branám Petry, kde se stáváme šťastnými majiteli dvoudenní vstupenky (32 JOD). Právě zde Mojžíš udeřil do skály a z ní začala tryskat voda, právě zde si podepsal ortel, že nedojde do Zaslíbené země, protože si neprávem připsal zásluhy za tento zázrak. Právě zde zemřel jeho bratr Aron, který má na nejvyšším vrcholu okolních skal hrobku. Město pak zde bylo vystavěno ve 3.st.př.n.l. Nabatejci. Ti těžili z nedobytnosti města, ale brzy začali těžit hlavně z jeho polohy. A tak jim plynuly nemalé příjmy z vybíraní daní na Hedvábné stezce od karavan směřujících z Evropy do Arábie a zpět. Po změně obchodních tras město postupně zaniklo, bylo zapomenuto a víceméně náhodou a podvodem objeveno teprve na začátku 19.století.

To, co jsme včera za tmy tušili teď nabývá konkrétní podoby … Jsme uneseni rudo-žlutou barvou skal, fotíme jak o život … Nemůžeme se doslova nasytit! A to teprve procházíme jedinou vstupní branou do města – něco přes kilometr dlouhou soutěskou zvanou Siq. Až na samém závěru se nám naskýtá ten notoricky známý a přitom stále udivující pohled na Pokladnici skrz stěny soutěsky! Procházíme dál městem, povídáme si, dáváme čaj, někdo nargile, fotíme, mažeme si nosy … den neuvěřitelně utekl mezi chrámy a hrobkami tohoto města Nabatejců. Po vydatné večeři (snad 30 druhů meze, 4 JOD) sledujeme zde každovečerně pouštěný film „Indiana Jones a Chrám zkázy“, jehož vyvrcholení bylo natáčeno právě u oné okouzlující Pokladnice. Egyptský Kopt, který v hostelu pracuje nám naznačuje, že už zde pět let pracuje a každý den pouští a musí poslouchat tento film … no, každá práce má něco!

Na druhý den jsme si vzali do hlavy, že do Petry nevejdeme soutěskou Siq, ale projdeme Wadí Mudjajíb, které sice skály obchází, ale slibuje určité dobrodružství a netradiční pohledy. Vše probíhá dobře, cesta je tak opuštěná, že i chvíli bloudíme. Jenže po jaru (podle kalendáře je vlastně ještě zima!) tu zbyly v řečišti občas jezírka. Bohužel jedno se pro nás holky stává nepřekonatelnou překážkou. Kluci proto pokračují sami a my holky se vracíme k Siqu a s kluky se setkáváme až v samém srdci Petry. … prý tam takových překážek ještě bylo několik … referují kluci. Paní s kterou se dáváme do řeči nám vypráví jak do onoho jezírka den předem zapadla po prsa …Mrzí mě to, ale atmosféra města a následný výšlap po osmistech schodek ke Klášteru a výhled na Wadí Araba mi dává brzy na neúspěch zapomenout. Opět další den ve skalách – opravdu jsme nadšení a naše karty ve fotoaparátách plní svou paměť neuvěřitelnou rychlostí. Večer mažeme už dost zarudlé nosy, pijeme čaj, který zde nedělají přeslazený mátový (který je mým životabudičem od cesty po Maroku a Tunisku), ale šajvějový – je také přeslazený a mně osobně chutná moc. … no a samozřejmě Indiana Jones … nejsme na cestě ještě ani týden a prach a písek máme úplně všude … ti nejčistotnější z nás se ještě vzpouzí, ale ja už to vzdala!

Příště: Shobak, Rezervace Dana, Wadí Rum, Aqaba, Ammán a přejezd jordánsko – syrských hranic

 

Pískem a prachem Blízkého východu I.: JORDÁNSKO a SÝRIE
Přijmout
Tato stránka využívá cookies za účelem zkvalitňování svých služeb. Setrváním na této stránce dáváte souhlas s jejich užitím.