První dny v srdci Highlands
Skotská vysočina, též Highlands, je plná dlouhých údolí (glens) a jezer (lochs), která se jimi táhnou. V minulosti, kdy se začínaly Highlands zapisovat do dějin, byly řídce osídleny, mnohdy znepřátelenými, rodinnými klany, které jako řeč používaly Skotskou gaelštinu. Mnohým tak tato část ostrova připomene nedaleké Irsko. Ať už původním jazykem, keltskou hudbou nebo oblíbeností fotbalu a především hurlingu. Společný s Iry mají zdejší obyvatelé i historicky nesmiřitelný odpor k Angličanům a zachovanou původní křesťanskou víru. Většina obyvatel Highlands, je totiž stejně jako Irové, katolíky. Náboženská reforma, která zasáhla Nížinu, sem do hor téměř nezasáhla. V současnosti je Skotská vysočina osídlena jen zřídka a možná právě proto je znalci a obdivovateli přírody označována za nejmalebnější a nejdrsnější část Velké Británie.
Na další etapu, která se táhne téměř 25 kilometrů podél jezera Loch Lomond vyrážíme v den, kdy je lepší zůstat v posteli u knihy. Je typicky skotské počasí. Leje, mlha se válí a je pouhých deset stupňů. Funkční prádlo nestačí odvětrávat vlhko, které se těžko definuje. Pochází z vlhkého počasí nebo z namáhavé chůze? Průchod divokou, zelení bující přírodou na východním břehu jezera, je však okouzlující. Úzký chodník, přes který mnohdy padá vodopád, lemují trsy velkých kapradin. Jezero se topí v tiché mlze a my jsme na cestě skoro sami. Impozantní vstup do srdce Highlands. Ten den k večeru končíme v chatce, v kempu na Beinglasské farmě, nedaleko městečka Inverarnan. Nezajímá nás nic jiného než teplo, sucho a něco hodně vydatného do žaludku. V nedaleké řece Falloch, která napájí Loch Lomond ze severu, dnes končí svou desetiletou pouť světem mé nízké pohorky. Byly tak promočené a špinavé, že to jejich unavené stáří už neuneslo …
Konečně v drsných horách
Z geologického hlediska je Skotská vysočina tvořena především starými horninami z období kambria a prekambria, které byly v průběhu času vyzdviženy na povrch. Mezi nejstarší nálezy na planetě vůbec, pak patří malé rulové útvary na západě Highlands. Jejich stáří se odhaduje na 3 milióny let. Celá oblast byla kdysi pokryta ledovcem, který tvaroval nejen hory, ale hlavně táhlá údolí. Vrcholky hor mají přibližně stejnou nadmořskou výškou, ale jejich výška od úpatí se liší podle nahromaděných usazenin v okolí jejich podloží.
Klima ve Skotsku, stejně jako v jiných částech Spojeného království, je ovlivněno Golfským proudem, který přináší Atlantik od západu. V zemi tak jsou vlhké a mírné zimy a deštivá chladná léta.
Počasí je tak velice proměnlivé, že během jedné hodiny zažíváme všechna roční období. Počasí nás následující den ušetřilo svých extrémů, a tak začínáme hned po ránu pěkně zostra stoupat. Podél řeky Falloch stále stoupáme údolím Glen Falloch. Cestou míjíme stáda ovcí a krav, která jakoby byla zanechána napospas svému osudu uprostřed hor. Místní si ale, jako vzorní hospodáři, samozřejmě hledí každého jedince, který pro ně znamená majetek a tím i zdroj příjmů. Občas mineme opuštěné, polorozbořené kamenné stavení. I sem zasáhl trend migrace do velkých měst, slibujících snadnější zdroj příjmů. Zůstávají jen drsní horalé, kteří by už snad ani nedokázali žít někde jinde.
Společnost nám začínají dělat do dáli se táhnoucí vřesoviště. Naskýtá se nám tak konečně pohled, který je notoricky známý ze zažitých pohlednic Skotska. Dominantním druhem rostliny na těchto pláních je vřes (Calluna vulgaris), což je nízkorostoucí keř dorůstající 20 - 50 cm výšky, ale vzácně i 1 m. Je rozšířen v mnoha zemích Evropy a Malé Asie. Je odolný k okusu a regeneruje po občasných požárech. Je důležitým zdrojem potravy pro ovce a jeleny, kteří se mohou krmit vrcholky rostlin, když sněhová pokrývka nízce pokrývá vegetaci. Málokdo ví, že tato rostlina byla během středověku používána jako přísada při vaření piva před používáním chmele. Dnes je vysoce ceněn vřesový med. Rostlině jsou přisuzovány detoxikační účinky. Již staří Slované ho totiž používali proti zlým silám.
WHW v těchto místech kopíruje silnici A82 kolem města Crianlarichu a Tyndrum, kde uhýbá mírně na severozápad. Ten den doputujeme v klidném tempu, přes do dálky se táhnoucí vřesoviště, až k vesničce Auchtertyre, kde je na pozemku jednoho z farmářů umístěný kemp a několik bungalovů k přenocování poutníků. Je krásný, slunečný večer na severu Evropy, kdy slunce zapadá pár desítek minut před půlnocí a barví tak oblé kopce Vysočiny do zlatoruda ještě dlouho poté, co usneme.
Ubytování na cestě po WHW řeší většina poutníků na zdejších farmách. Zemědělství je totiž ve Skotsku na velmi vysoké úrovni a je založené na farmářském způsobu hospodaření. Daří se zde obilninám, kořenové a košťálové zelenině nebo bramborám. Často jsou k vidění, hlavně v Nížině, farmy specializující se na jahody. Skotská plemena zvířat jsou pak neodmyslitelně spjata s živočišnou výrobou. Skotsko je totiž domovem několika nejstarších plemen domácích zvířat, které tu žijí dodnes. Ať už se jedná o plemena ovčí (skotská ovce) nebo gallowayský skot, který byl znám už v 8. - 12. století.
Farmy, které jsou v oblasti Vysočiny připravené na turisty – poutníky, disponují vždy místem pro postavení několika málo stanů a dřevěnými minichatkami (wighwamy). K dispozici je samozřejmě i sociální zařízení a jednoduše zařízená kuchyňka. Vždy je možné si i omezeně dokoupit základní potraviny. Farmy jsou umístěny tak, aby poskytly zázemí těm, kteří dodržují doporučovaný rozpis denních tras po celé WHW. Z těchto oficiálních míst si lze zajistit i denní převoz těžké batožiny do místa dalšího odpočinku a jít tak celou trasu nalehko.
Kudy kráčela historie Skotska
Další den našeho putování nás čeká možná nejzajímavější a nejdivočejší část trasy. Míříme z Bridge of Orchy přes Inveroran do údolí Glen Coe. Cesta vede širokými údolími, přes vřesoviště Rannoch Moor až k samému začátku legendárního údolí Glen Coe, v místě zvaném Kingshouse. Právě v těchto místech se odehrál jeden z nejznámnějších masakrů v dějinách Skotska, známý pod názvem masakr v Glen Coe (v gaelštině Mort Ghlinne Comhann). Na konci 17. století vládl na území Skotska Jakub VII., který se snažil prosadit náboženskou svobodu pro katolíky. To vyvolalo v zemi značné nepokoje. Na pozvání vlivných šlechticů, dorazil do Anglie Vilém VIII. S početnou armádou. Král Jakub utekl ze země a vlády se ujala Marie Stuartovna a Vilém Oranžský. Většina vlivných skotských šlechticů podporovala Viléma, ale mnoho aristokratů, především z Vysočiny podporovalo Jakuba. 13. února 1692 začalo vyvražďování příslušníků rodu MacDonaldů ve třech údolích Skotské vysočiny. V údolí Invercoe, Inverriganu a Achaconu. Zdejší klan MacDonaldů se totiž opozdil s přísahou loajality novému králi Vilému III. Oranžskému a to bylo využito jako záminka k vykonání temného plánu pomsty a exemplárnímu potrestání. Na zvláštní králův příkaz bylo tehdy dohromady zavražděno 38 mužů buď ve svých domovech nebo když se pokoušeli uprchnout z údolí. Dalších 40 žen a dětí zemřelo na podchlazení, když jim byly zapáleny domy. Jinde stačili členové obou stran varovat další členy klanu, kteří uprchli. Dodnes tuto událost připomínají desky umístěné podél trasy. Můžete se tak vžít do pocitů lidí utíkajících ze svých domovů uprostřed sněhem zaváté drsné skotské zimy.
Dnes je údolí Glen Coe velmi oblíbeným turistickým cílem, částečně díky dramatické krajině a zmiňované historii, částečně kvůli poloze na hlavní silnici A82, ale také pro své turistické a horolezecké možnosti. Je proslavené úrovní a pestrostí zimního lezení, kdy většina cest je relativně snadno dostupná od hlavní silnice. My sem přicházíme z jihu, po staré vojenské cestě „Wade Road“ přes Rannoch Moor. Cesta přechází řeku Etive u hotelu Kingshouse. Silný čaj s mlékem a skotský cake, který je v Británii se samozřejmostí podáván v každé hospodě či restauraci je toho odpoledne v Kingshouse velkou vzpruhou pro následující hodiny. Po půlhodině další chůze úbočím údolí totiž přicházíme k legendárnímu obávanému „Ďáblovu chodníku“, což je prudký, balvany posetý zářez do příkrého srázu, kopírující starou vojenskou trasu. Po strmém stoupání pak dvě hodiny sestupujeme do spícího městečka Kinlochleven, kde tu noc v dešti, který nás už vůbec nepřekvapuje, usínáme, abychom nabrali síly na poslední etapu cesty přes Vysočinu. Společnost nám dělají snad nejznámější obyvatelé Skotska. Snad každý už slyšel o „midges“ neboli pakomáru skotském (Culicoides impunctatus). Tento asi 2 mm velký tvor je neobyčejně žravý hmyz a je opravdovou nástrahou Skotska. Každý, kdo se do této země kdy vypravil, s ním má svou vlastní, bolestnou zkušenost. Larvy tohoto nezvaného společníka se rodí ve vodě a bahně. Vyhledávají hlavně vlhko a přítmí. K vidění jsou především na severu a západě země, ale nejraději má ostrov Skye. Aktivní jsou od jara do prvních podzimních mrazíků. Cestovatelé používají jako zbraň dávky repelentu, který musí obsahovat látku etyltoluamid. Pomáhá i světlé oblečení nebo moskytiéra, částečně i cigaretový kouř. V podstatě se ale jedná o předem prohraný boj, který je nutným zlem v této krásné přírodě.
Ve společnosti nejvyšší hory Spojeného království
Nezadržitelně se blíží konec putování. Konečný, nejsevernější bod trasy WHW, Fort William už je vzdálen pouze jeden den chůze. Z Kinlochleven pak celý den prudce stoupáme a pak zase klesáme v dešti a zimě, pořád dokola, mám v tu chvíli pocit, že jsem na dně se svými silami a utápím se tak v beznaději, že na zítra naplánovaný výstup na nejvyšší horu Velké Británie nemohu zvládnout. Pak se to ale zlomí a mně do žil a hlavně svalů vlije konečně pohled na Fort Wiliam, cíl West Highland Way. Konečně přicházíme opuštěnou starou vojenskou cestou pod nejvyšší horu Spojeného království. Je jím Ben Nevis (1 344 m n. m.), který společně s horou Snowdon (1 085 m n. m.) ve Walesu a Scafell Pike (978 m n. m.) v Anglii, tvoří „Trojici“ nejvyšších hor všech tří států.
WHW vede po úpatí této majestátní hory, která hlídá jeden z nejvýznamnější skotských přístavů Fort William. Město je největším městem západní části Highlands, leží v zálivu Loch Linnhe a Loch Eil. Oblast a město samotné dosáhlo největšího rozmachu za anglické občanské války a za vzestupu moci Jakobitů v 17. století. Z pevnosti dnes zbyly už jen ruiny, protože v polovině 19. století ustoupila výstavbě železniční tratě. Ve městě je možné navštívit i známou palírnu whisky – Ben Nevis Destillery, kde se návštěvníci mohou seznámit s výrobou whisky a samozřejmě ji i ochutnat nebo se jen tak procházet hlavní třídou města a nahlížet do nekonečného množství výloh obchodů s vybavením do přírody. Dnes sem lidé míří také za poznáním Kaledonského průplavu, který spojuje východní pobřeží Skotska v Inverness se západním pobřežím v Corpachu blízko města Fort William. Oblast je ale především centrem pěší túry a horolezectví. Pro outdoorové nadšence je zde například cyklostezka pro terénní kola Downhill Mountain Bike Track. Nejčastěji ale odsud lidé vyráží za poznáním severní části Skotska a nebo aby vystoupili na legendární Ben Nevis, který je pojmem pro všechny milovníky výstupů na nejvyšší hory všech zemí a kontinentů.
Hora patří mezi tzv. Munros, což je společný název pro skotské hory, které jsou vyšší než 3 000 stop. Ben Nevis tvoří se svým severovýchodním sousedem Carn Mor Dearg propojený masiv. Obě hory patří mezi 8 nejvyšších britských hor, které měří přes 4 000 stop (1 219 m). Západní a jižní svahy se zvedají do výšky 1 200 m na asi 2 km od dna údolí Glen Nevis a představují nejdelší a nejprudší svahy v celé Británii. Geologicky je Ben Nevis převážně tvořen vyvřelou žulou s příměsemi krystalických břidlic. „Ben“, jak mu mnozí familiérně říkají, ročně přiláká asi 100 000 návštěvníků.
