Uneseni krásou nabatejské Petry, uz notně spálení a zaprášení, ale plni optimismu hledíme vstříc dalším dnům naší cesty. Čeká nás další místo, na které se moc těšíme - Wadi Rum, ale ještě předtím jednodenní výlet na hrad Shobak a do rezervace Dana. Pak uz pojedeme sebe vykoupat, prádlo vyprat a na pár dní jen tak lelkovat k Rudému moři. Jordánsko chceme ukončit prohlídkou Ammánu a odtamtud přejet do Sýrie - do Damašku.
Kousek po Kings Highway
V batůzkářském hotýlku Vallentine Inn jsme u docela zdomácněli. Zkoušíme si tedy přes pana domácího objednat na zítra taxi na výlet do rezervace Dana, který by nám cestou zastavil u hradu Shobak. Nějak se to nedaří, sám majitel hotýlku nám říká, e cena 15JOD na osobu je moc. Spoléháme proto na zítřejší veřejnou dopravu. Na nádrazí pak různě šachujeme, a bereme celodenní taxi za 9JOD na osobu (je to drahé, ale co tady ve Wadi Musa není!). Po hodinové jízdě pouští jsme na Shobaku, vstupné je zdarma a hrad máme jen pro sebe.
Křizácký hrad z počátku 12.století lezí na vyvýšenině v opuštěné krajině okolní pouště. Je méně navštěvovaný ne notoricky známý Kerak - právě proto jsme si ho i vybrali. Prohlízíme si poměrně dost poničené budovy uvnitř hradu (lázně, kostely a studně) a se dle návodu LPčka spouštíme jedněmi příkrými schody do podzemí - údajně jedné z nejhlubších studní vyhloubenou křizáky. Na hlavě čelovky, všude prach a písek. Za chvíli je cesta uz tak příkrá, ze my holky se vracíme stejnou cestou na povrch. Kluci nám mizí za zády v útrobách kopce. Nahoře ještě děláme pár snímků arabských nápisů na zdivu a jdeme k taxi očekávat kluky. Ti se skutečně na čas vrací celí zaprášení a špinaví, ale spokojení … prý slezli az dolu a chodba je vyvedla na povrch na úpatí hory. Cesta je ke konci prý tak příkrá, e po schodech člověk leze jako po zebříku … no, jsme rádi, ze jsou celí a pokračujeme po známé Kings Highway směrem do rezervace Dana.
Řidič taxi nás vysazuje uprostřed ospalé vesnice Dana kolem poledne a slibuje, ze pro nás kolem 17.hodiny dorazí. Dočetli jsme se, ze zde probíhá jakýsi jordánský pokus na motivy ekoturistiky tzn.ochrany rezervace, ale i lidí zijících v okolí. Byli jsme tedy plni očekávání. Kromě zajímavého a názorně udělaného návštěvnického centra zde můzete narazit na velmi drahý hotel patřící zbohatlické společnosti Rotero. Výhled je ovšem nádherný, strmá skaliska tyčící se nad údolím na jehoz konci v oparu tušíme Wadi Araba spojující Mrtvé a Rudé moře. Zjišťujeme, ze k sestupu na dno soutěsky je potřeba třech hodin. Poté můzete na dně přespat v předrazeném hotelu … . Bohuzel na to nemáme čas, a tak jdeme po vrstevnici jednou z kozích stezek. Kocháme se výhledem do údolí ve stínu stromů zdejších olivovníků. Celkem unavení sluníčkem se ve vesnici osvězujeme čajem, hummusem a babahanushem. Řidič přijízdí dokonce o něco dřív. Shledáváme tuto rezervaci jako zajímavou, ale je na ni potřeba minimálně třech dní.
It´s a desert, you know …?
Kolem šesté ranní sedáme do busíku před hotýlkem a necháváme se odvázet pouští směrem do Wadi Rum. Poslední pohledy na skaliska ozářená vycházejícím slunce a Petra nám mizí z dohledu. Uz večer předtím jsme si zaplatili nemalou sumu, která by ale měla pokrýt následujících 26 hodin. 4JOD doprava do Wadi Rum, 2JOD vstup do údolí, 35JOD jeep+večeře+ubytování+snídaně v poušti. Na toto místo jsem se těšila z celé cesty nejvíc, nelituji proto peněz a raduji se, ze je nebe bez mráčků - tedy nic nebrání v uzití si okamziku! Ve vesnici Wadi Rum nás busík vysazuje ještě s dalšími čtyřmi kluky (2xHolandsko, 1xTaiwan, 1xAnglie) u beduína Zidaneho. Jak zjišťujeme dle cestopisů, které neustále pročítám je beduínem víceméně z povolání … kazdý totiz snad jel do pouště se Zidanem. Uz od začátku se mi ten pán moc nezdá, ale často se v tomto pletu, nechávám to tedy být. Problém nastává, kdyz si chceme s sebou vzít spacáky na noc. „Ten years nobody needs nothing … there are blankets!“ dozvídáme se arabskou angličtinou. To bychom chtěli vidět! Spacáky bereme a hotovo! Nezbytným vybavením je samozřejmě voda, jídlo a teplé oblečení na noc. Zbytek po dohadování necháváme u Zidaneho ve vesnici. Den si pak neuvěřitelně uzíváme. Červená krajina, byla dočasným domovem mého oblíbence T.C.Lawrence. Natáčel se zde i film, v hlavní roli s P.O´Toolem. Všude kolem jsou červené písečné duny nebo skály, které na svou proměnu v písek teprve čekají. Na konci tohoto údolí tušíme uz Saudskou Arábii. Povídáme si o zivotě T.C.Lawrence i detailech arabské vzpoury, která měla v roce 1917 za důsledek sjednocení arabských kmenů a vyhnání Turků a za Damašek. Na konci dne, notně vytřeseni jízdou pouští přijízdíme na místo dnešního nocování. Poněkud se podivujeme nad špínou a nepořádkem v kempu, dostáváme však dostačující odpověď opět v arabské angličtině, která nás bude provázet celým dalším putováním a vzdy přesně vyjádří nepříznivou situaci: „It´s a desert, you know …?“ … a tak uz to tedy teď víme!!! Večer je však příjemný. V klidu pozorujeme západ slunce nad údolím, zatímco dole se ve vyhloubené jámě peče kuře, cibule, brambory a mrkev. Byla to velká dobrota doplněná opět čajem se šalvějí. Nebe je blízko a plné hvězd, unaveni usínáme naštěstí ve vlastních spacácích. Deky jsou více ne nechutně špinavé!
Ráno potřebujeme stihnout bus do Aqaby odjízdějící z vesnice Wadi Rum v 7:00, bylo nám slíbeno, ze ho stihneme. Po rychlé snídani sedíme připraveni v dzípu. Řidič však „úplnou náhodu“ bus nestíhá. Na záprazí svého domu nás čeká Zidane a ze prý nám sezene taxi. Padne pár ostřejších slov a my odcházíme bez rozloučení (nerada se hádám, a tak mám náladu pod psa). Raději bych tu čekala do zítra než mu dala vydělat! Bus žádný dnes uz ale nejede, necháváme se proto busem jedoucím do Wadi Musa hodit na křizovatku s dálnicí mezi Ammánem a Aqabou, kde nám po 20 minutách zastavuje další busík. Moře a s ním Izrael a Egypt vidíme kolem půl desáté. Ranní vztek vymizí s ubytováním v čistém pokojíku hotelu Al-Shoula (10JOD se snídaní). Nastávají dny lenošení, praní, slunění a šnorchlování.
V akváriu aneb namočeni v Rudém moři
Jdeme se podívat na pláz. Ve městě je však pouze pláz místních a pak pláze hotelové, na které se platí vstupné nemalé peníze. U chlapíka, který se kasá tím, ze byl v Praze, kde měl slečnu si na zítra objednáváme odvoz směrem na jih na pláz pro turisti - za 7JOD a za dalších 7JOD nám kazdému obstará i šnorchlovací set. Aqaba je bezcelní zónou, je zde proto především alkohol velice levný. Vychutnáváme si pivo, kupujeme pro test jordánské červené víno (dost trpké) a protoze dochází slivovice dokupujeme i „desinfekci“.
Druhý den trávíme na turistické plázi téměř na hranicích se Saudskou Arábií. To co jsem si myslela, ze je moné vidět jen v katalogu CK nebo s přístrojem někde na hloubce je zde pár metrů od břehu - stačí mít potápěčské brýle a připadáte si jak v akváriu. Korály, barevné rybky, jezovky, občas i pet láhev nebo plechovka - bohuzel! Opravdu nádhera! Odpoledne nás vyzvedává objednané taxi. Nejedeme však směrem do Aqaby, ale směrem na saudskoarabskou hranici! Je ve mně malá duše … přece jen ta země nemá nejlepší pověst. My holky se začneme strachovat a trochu dohadovat s řidičem kam ze to teda jedeme … naši chlapci ochranáři, nic! Az teprve kdyz Zuzka poměrně ostře polozí otázku předpisovou angličtinou, řidič řekne „Accident!“. Opravdu, za chvíli, na dohled od hraničního přechodu uhýbáme do vnitrozemí a najíždíme na dálnici směrem do vnitrozemí. Nám holkám se zjevně ulevuje, kluci nic, zádné zastání, zádná aktivita … a mozná zde byl zaset problém, který jsme si sebou táhli celý zbytek cesty! Asi si řeknete, co by tam s Vami dělali, ale já se fakt bála ...!
Poslední den u moře trávíme na lodi! Ji včera nás odchytil místní podnikavec a nabídl nám vyzvednutí v hotelu, plavbu lodí, plavání z lodě, šnorchlování a oběd za 10JOD na osobu. Vzali jsme to a těšili se, trochu nám kazilo náladu prozření, e jsme si včera naběhli. Den se vydařil, sice jsme cestou na pláz nechytili zádnou rybu, ale koupání z lodi, šnorchlování a i focení korálů z lodi jsme si maximalně uili. Na plázi jsme pak společně naporcovali tuňáka (koupeného na trhu) a opekli ho na ohni, udělali čaj, salát a pak u jen debuzírovali a nechali volně plynout čas! Cestou zpět do aqabského přístavu jsme se ještě zastavili na místní plázi. Bylo tu poměrně zivo, muzi pokuřovali, popíjeli čaj, děti se koupaly a oblečené zeny posedávaly po pás ve vodě! Nedovolila bych si zde nemít košili a minimálně pareo uvázané jako sukni! I tak se na nás dívají místní zeny podezřívavě. Miši nám vypráví co četla před odjezdem v knize „Muzům vstup zakázán“, debatujeme o zenách mezi sebou a místní jakoby vytušili téma našeho hovoru. Ubezpečují nás, ze oni, muzi, by byli rádi, kdyby zeny chodili nezahalené, ale ze to zeny samy chtějí …! Svým způsobem to potvrzuje slova české pisatelky výše zmíněné knihy.
Večer kupujeme na zítra lístky na autobus do Ammánu. Jedeme v 7.00 a platíme 7JOD. Docházejí peníze. Rozpočet, který jsem dělala já, byl udělaný špatně! Nepočítala jsem se zdraením v Jordánsku! Dle informací v průvodcích a cestopisech v Sýrii nelze vybírat peníze z bankomatu. Necháváme si proto dolary do Sýrie a já jdu vybrat do bankomatu. Na druhý pokus se mi to daří, a tak se mi notně ulevuje!
Šedobílý Ammán aneb Ma´a ElSalama Jordánsko!
V poledne jsme v Ammánu, svítí sluníčko, je teplo a my bereme taxi do hotelu Sydney! Recepční je docela rád, e nás vidí. Shazujeme batohy a jdeme na prohlídku městem. Začínáme mešitou krále Husseina, dovnitř se nedostáváme, a tak pokračujeme k římskému divadlu z 2.století (1JOD). Je krásný jarní den, fotíme a pomalu vyrázíme na jeden z téměř dvaceti vrcholků, na kterém se dnešní Ammán rozprostírá. Přicházíme k Citadele (2JOD), odkud je hlavní město tohoto království jako na dlani. Všude šedobílé domy s nekonečným mnozstvím satelitů. Z údolích se ozývají klaksony aut pomalu se prodírajících ucpaným centrem města. Tento typický hluk přeruší občas svolávání muezzinů. Prolézáme a fotíme sice zrekonstruované, ale přece jen dnes uz jen torzo kdysi rozlehlého Umajovského paláce.
Na druhý den odjízdíme dvěma taxíky na pulman odkud jezdí busy do Damašku. Já s kluky dojedeme jinam, ale mobily se s holkami domlouváme, šťastně se shledáváme na Abduli pulman odtuk v 10.00 míříme na jordánsko-syrské hranice - bus nás kazdého stojí 7JOD, v kapse máme kazdý dalších 5JOD jako výstupní taxu.
Na hranicích jsme za hodinu. Díky tomu, ze vstupní vízum do Sýrie máme uz z Prahy a v pase nemáme nikdo razítko z nepřátelské země izraelské, jde vše jako po másle! Né tak u Švýcara, který je v autobuse spolu s námi jediný Evropan. Byť je všude jasně napsáno, ze vízum do Sýrie je potřeba pořídit doma, on na to zjevně kašle. Na hranicích celý bus zdrí třičtvrtě hodiny az si vízum vydobude!
Vjízdíme do Sýrie za notného kynutí zdejší „svaté trojice“ - otce a bratrů Assadových. Je krásné jaro, na kalhoty a košili … vjízdíme do druhé poloviny naší cesty.
Příště: Palmyra, Deir Ez-Zur, Aleppo, Lattakia
